Kniha pojednávající o dějinách čarodějnictví a čarodějnických procesů

Exponát měsíce 10 / 2016

Kniha ze specializovaného fondu pojednávající o dějinách čarodějnictví a čarodějnických procesů.

Text je rozdělen do sedmi kapitol doprovázených 20 vyobrazeními jednotlivých druhů tortury a vybavení mučírny. Titul se zvláště v Německu těšil a stále těší velkému zájmu čtenářů a vyšel v mnoha vydáních od konce 19. století po současnost.

Náš exemplář patří mezi méně zastoupená vydání v knihovnách zemí střední Evropy, Souborný katalog ČR jej doposud neuvádí u žádné knihovny.

Na předsádce je uveden původní majitel „Leo Schneider Oberleutensdorf“. Dle adresáře města Litvínova z roku 1933 byl obchodníkem v Litvínově a bydlel na adrese Freiheitsplatz(dnešní ulice 9. května) č. p. 23. Kniha pochází z knihovny Městského muzea v Litvínově.

 Čarodějnickými procesy se rozumí světské a církevní trestní jednání proti čarodějnicím a čarodějům (kouzelníkům). Jedná se o historický jev, který trval od 15. do 18. století, prováděný jak katolickými, tak protestantskými vrchnostmi.

Kořeny pronásledování čarodějnic sahají hluboko do starověku. Vyšetřováním podezření z čarodějnictví včetně následných trestů se zabýval již Chammurapiho zákoník v Babylonii. Podobně se proti čarodějným praktikám staví i staří Asyřané, Chetité, Peršané či Indové. V římském právu, které se stalo také základem moderního práva, se též objevuje možnost potrestat osobu praktikující čarodějnictví (maleficium). Jako první se zde vyskytuje jako předepsaný trest oheň. Podobně pronásledovali čarodějnictví i Germáni, u nichž se trestalo většinou utopením. Zvlášť přísné zákony proti čarodějnictví vydali císařové Dioklecián a již po nástupu křesťanství Theosius I. Prvním člověkem, který byl církevním soudem odsouzen k smrti za kacířství a čarodějnictví, i přes mnohé protesty včetně papeže Siricia, byl Priscillianus, biskup z Ávily, jeho trestem bylo zardoušení.

V raném středověku díky sv. Bonifáci a sv. Agobardu, kteří čarodějnictví považovali za pouhou pověru a iluzi, čarodějnické procesy prakticky neexistovaly. Situace se změnila kontaktem s arabským světem po křížových výpravách. Tresty upálením za čarodějnictví se začaly v zákonících některých zemí objevovat již ve 13. století. K prvním inkvizičním procesům s čarodějnicemi došlo v Německu po roce 1230. Ke skutečně masovému a celoevropskému pronásledování došlo až na sklonku středověku, zejména koncem 15. století a největší vrchol zaznamenal v 16. století  a v 1. polovině 17. století. Tyto tzv. hony na čarodějnice se postupně šíří v několika vlnách napříč Evropou a poslední z nich pak nastává od roku 1750 v Kanadě, Nové Anglii a Mexiku.

V roce 1486  byla poprvé vydána kniha Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice), dílo dominikánů Kramera a Sprengera, kteří pronásledovali čarodějnice v severním Německu, s podporou papeže Inocence VIII. Zajímavé je, že tato kniha nikdy nepřestavovala oficiální učení katolické církve a dokonce byla již roku 1490 inkvizicí odsouzena jako neetická a dokonce v rozporu s katolickým pojetím soudobé démonologie. Přesto se stala podkladem hojně využívaným i v pozdějších dobách.

V době největšího štvaní proti čarodějnicím neušel pronásledování žádný věk nebo stav. Čarodějnictví nezřídka řešilo politické nepřátelství, osobní nenávist apod. Do procesního práva na místo obžaloby nastoupilo udavačství, průvodní řízení bylo ovládáno pomocí mučení (mimo jiné pod vlivem výše jmenované knihy Kladivo na čarodějnice). Vyšetřování se dělo podle schémat, která nepřipouštěla zhodnocení jednotlivých případů. Ke slovu se dostaly také zkoušky čarodějnice (jehlou, koupel čarodějnic) a také prostředky přízně (podplácení). Samotný soudní proces tak byl zcela překroucen. Čarodějnictví se počítalo k mimořádným proviněním, obrana obviněných byla omezená. V lehčích případech jsou jako tresty uváděny mrskání, vypovězení ze země, veřejné církevní pokání, zabavení majetku. Oficiální sankcí za nejtěžší čarodějnictví je i nadále oheň. V procesech hrálo často roli i masové šílenství a davová psychóza lidí.

V polovině 17. století již začínají štvavé hony na čarodějnice ustupovat, definitivně procesům odzvonilo osvícenství. V Rakousku zastavila pronásledování čarodějnic Marie Terezie. Poslední soudní proces, kdy byla žena obviněna z čarodějnictví se konal v roce 1950 v belgickém městě Turnhout. Čarodějnicí měla být Martha Minnen, která chtěla vyvrátit pomluvy svých sousedů, že je čarodějnice a požadovala náhradu škody.

König, Bruno Emil, 1833-1902
Ausgeburten des Menschenwahns im Spiegel der Hexenprozesse und der Autodafés: eine Geschichte des After-und Aberglaubens bis auf die Gegenwart, historische Schandsäulen des Aberglaubens: ein Volksbuch. 206-215. Tausend.
Berlin-Friedenau: A. Bock, [ca 1935]. 734 s., [20] obr. příl.