1 Rentová marka (Rentenmark)

Exponát měsíce 12 / 2016

1 Rentová marka (Rentenmark) používaná v letech 1923 – 1948

Ve druhé polovině roku 1923 zažívalo Německo nejhorší cenovou inflaci, jakou lidstvo dosud poznalo.  Papírové (inflační) marky ztrácely svou hodnotu téměř z hodiny na hodinu a finanční systém kolaboval. V této situaci se zrodil plán na zcela novou měnu, která by znovu nastolila důvěru obyvatel ve finanční systém. Již před jejím zavedením si situace vyžadovala okamžité alternativní řešení potřeby po stabilní měně. Proto vláda do oběhu vypustila nejprve Dolarové pokladniční poukázky (Dollarschatzanweisungen) a později „Zlatou půjčku“ (Goldanleihe). Jednotlivých kusů Zlaté půjčky bylo využíváno jako platidel stálé hodnoty. Garance jejich stálé hodnoty však byla pouhou fikcí, protože ve skutečnosti nebyly ničím kryty. Přesto se tato platidla mezi obyvateli těšila velké důvěře, a proto si uchovávala svou hodnotu. Sloužila především k placení mezd a byla v oběhu pouze v malém množství.
15. listopadu 1923 začala v Německu měnová reforma zavedením rentové marky (Rentenmark).  Rentová marka byla vydána v kusech po 1, 2, 5, 10, 50, 100 a 1000 markách, jakož i v mincích po 0,01, 0,02, 0,05, 0,1 a 0,5 rentových marek. Důležitou součástí měnové reformy bylo uzákonění zákazu dalšího úvěrování německé vlády Říšskou bankou, což byl způsob financování vládních výdajů v uplynulých letech.
Úkolem nové měny bylo nastolit důvěru ve finanční systém a dostat inflaci pod kontrolu do doby, než bude zavedena nová říšská měna krytá zlatem.  Zavedení rentové marky bylo úspěšným monetárním experimentem, a protože se inflace téměř okamžitě dostala pod kontrolu, bylo to současníky označováno jako „zázrak rentové marky“. Směnný kurz rentové marky byl stanoven 4,2 dolaru za rentovou marku, tedy stejný kurz, jaký mívala bývalá zlatá marka (před rokem 1914). Tento kurz byl udržován pomocí měnových intervencí na devizovém trhu.
Protože zlaté rezervy Říšské banky byly vyčerpány během okupace Porůří, uvažovalo se ještě před uvedením rentové marky o zavedení tzv. „žitné marky“, kryté zásobami žita. Plán ale nebyl schválen kvůli velké fluktuaci ceny této obilniny. Protože Říšská banka nemohla krýt novou měnu zlatými rezervami, byly k jejímu zajištění použity hypotéky na půdu a průmyslové dluhopisy. Toto více méně fiktivní krytí rentové marky generovalo potřebný psychologický efekt, díky kterému měla nová měna důvěru obyvatelstva. Formálně bylo 500 rentových marek směnitelných za dluhopisy o nominální hodnotě 500 zlatých marek (tzv. rentové dlužní úpisy s výnosem 5% ročně). Psychologický efekt měl také samotný fakt odlišného názvu nové měny.
Z ekonomického pohledu je zavedení rentové marky zajímavé v tom, že se inflace nedostala pod kontrolu stabilizací peněžní zásoby (celkové množství peněz dostupných v ekonomice), nebo kontrakcí, tedy snížením množství peněz v oběhu, ale naopak díky důvěře obyvatel v novou měnu mohlo být množství peněz v oběhu postupně navyšováno. Díky hyperinflaci totiž reálné množství peněz bylo mnohem menší, než bylo nutné ke stabilitě finančního systému. Od 30. 11. 1923 vzrostlo množství papírových marek v oběhu z 400 trilionů na 1.211 trilionů v červenci 1924. K tomu bylo dále emitováno 2.4 miliardy rentových marek.
Směnný kurz mezi inflační markou a rentovou markou byl stanoven na 1 bilión papírových (inflačních) marek za jednu marku rentovou. Za jednu rentovou marku se v listopadu 1923 platilo 8 korun československých. 7. prosince téhož roku měla 1 koruna československá hodnotu 123.490.000.000 papírových marek.